Československý vlčák - Wolfdog Bohemia Kennel

Narozeninový dárek

2.7.2011

Rok se s rokem sešel a já oslavil 1.7.2011 své první narozeniny. Od paničky jsem dostal spoustu dárků a nějaké ty dobroty. Byl jsem nadšený a jednu z hraček jsem si ihned upravil k obrazu svému.. moc z ní nezbylo :-) O něco málo jsem se podělil i se zbytkem smečky Esem a Coffeem. Panička mi však k tomu slíbila ještě výlet. Měli jsme totiž jet 3.7.2011 na Bezděz, kde byl sraz se zbytkem mých sourozenců. Panička říkala, že na ten den máme domluvený cvičák a že to potřebuji víc.. "Chjo z procházky zase nic nebude" povzdechl jsem si a pak už to téma nějak utichlo.

2.7.2011 jsem vzbudil a nic se jako obvykle nedělo. Ale kolem poledního tu panička zase zmateně pobíhala hledala věci. Takhle to dělá vždycky, když máme někam jet. Zpozorněl jsem a sledoval co si připravuje za věci. Nakonec sbalila jen brašnu s foťákem a strčila tam můj očkovák. "Hm divné, ani batoh nebere?" říkal jsem si. Pak vzala do ruky moje vodítko tak jsem honem vyskočil z postele a šli jsme ven.

Koukám k vratům a kohopak tam nevidím. Tetu Moniku a Buffalla!! "Čéče tebe už jsem neviděl ani nepamatuju" volal jsem na něj a hnal se na vodítku za ním, že panička za mnou vlála a jenom mě okřikovala ať netahám. Buffík z nás byl trošku na větvi, přeci jen se na něj vyřítili ještě Eso a Coffee. Chvíli jsme ho pozlobili a pak mě panička naložila do kufru naší žluté celebrity, Monča s Buffím šli dopředu a vyrazili jsme na cestu. Jeli jsme jiným směrem, než jsem zvyklý a paničky se vepředu domlouvaly a já zaslechl slovo "Kokořín". Nerozumněl jsem tomu a tak jsem netrpelivě vyhlížel z okénka, kde zastavíme a co se bude dít.

Když jsme zastavili nevěřil jsem svým očím. Všude samý les a příroda. "Hurááááá". Takže panička nekecala a opravdu jdeme na výlet.

Kdyby jste viděli ten les, to byla prostě nádhera!!Pro mě s mými vlčími předky to byl balzám na mou psí duši :-)

Panička říkala, že tedy vyrazíme nahoru na Pokličky. Já znám pokličku jen na hrnec, když jdu občas něco šlohnout do kuchyně.

Přišli jsme k dlouhatánským dřevěným schodům a paničky se křižovaly. Ta moje říkala "tady vyplivnu plíce" a ta druhá jí odpovídala "to my povídej". "Bože to jsou starosti.. už půůůůjdeeeem??" říkal jsem si já, protože jsem byl celý natěšený co kde uvidím.

Vyrazili jsme tedy všichni čtyři po schodech nahoru. Buffallo se nesl v náručí a já se mu smál, protože asi vůbec nechápal o co přichází. Chodil jsem si chvíli po schodech, chvíli po kořenech od stromů, chvíli jsem si lezl jen tak po skále.. Panička toho měla evidentně plné brýle, ale já se rozhodl, že nahoru jí tedy tahat nebudu. Já tedy ne! :-) To mi stačilo minule v ZOO :-)

Musím Vám říci, že schodů bylo požehnaně, ale mě to nevadilo. Bavilo mě to, chodím a lezu kamkoliv, kdykoliv a hlavně rád a s nadšením. Celou cestu jsem se smál a narozdíl od paniček jsem se ani jednou nezadýchal. Prostě pohoda jazz.

Když jsme se konečně vyšplhali nahoru po schodech (ty paničky byly vážně otravné s tím jak mě neustále zdržovaly) viděl jsem super les. Tam jsme si na chvíli sedli a paničky odpočívali. Pak jsme šli na místo s lavičkama a já tam viděl pěkné srázy dolu a nějaké skály, kterým tam všichni řikali "Pokličky". Nějak mě to nězajímalo. Rozčiloval mě tam jeden starý pán, pořád na mě cosi mumlal a já se s cizími pány vybavovat prostě nebudu.

Tak jsme udělali pár fotek, paničky si odpočinuly a šli jsme se tam nahoře projít do lesa. Byla tam spousta borůvek. Paničky a Buffallo si nějaké nasbírali. Mě nechutnaly. Jo kdyby se tam tak pro mě našel alespoň nějaký mrtvý ptáček.. To by byla lahoda, ale při představě jak na mě panička zase křičí mě ten nápad přešel.

Bylo na čase sejít zase dolu. Nejdřív jsme chvíli počkali až prošla skupinka důchodců abychom jim neskočili na záda cestou dolů. Prý jsem jak srna a ještě bych někoho "sejmul" cestou říkala panička.

Také jsme na prvních schodech nahoře museli počkat až projde skupina lidí s labradorem. Tedy řeknu vám, ten fuňel jak naše dvě paničky dohromady.

Pak jsme se konečně dostali zpět na schody a Buffí se rozhodl, že v náručí je to nuda a vyrazil dolů také po svých. Byl tedy o dost pomalejší než já. Tak jsem se pořád zastavoval a koukal jestli už také jde. Musím uznat, že Buffí byl fakt frajer. Protože má děsně krátké nožičky proti mě a zvládal ty schody dolů vážně obstojně. Tak jsem se občas vracel ho povzbudit ať trošku přidá na rychlosti. Asi mě měl chvílemi plné zuby, jenže znáte mě.. Já mám energie na rozdávání.

Když jsme sešli dolů byla pauza na pití. Monika vyndala mističku a já na ní zíral, jestli to myslí vážně. "Může mi jí prosím někdo podržet abych jí při napití nevdechl?" říkal jsem si, ale nikdo mě nechápal. Zkusil jsem to a nic moc. Tak jsem to radši nechal Buffímu.

Po pauze na pití jsme zase vyrazili do lesa. Byla to paráda. Šli jsme kolem mokřadů (panička neuhlídala a stejně jsem jí do jednoho skočil), po lávkách a v lese mezi borůvčím.

Ani nevím jak dlouho a jak daleko jsme šli. Já si to prostě užíval. Jen ti dva cyklisté, kteří kolem nás profrčeli mohli zpomalit. Asi by zírali až bych na ně udělal své oblíbené "Baf".

Po procházce lesem jsme se vrátili k autu a jeli jsme zpátky. Panička říkala, že se zastavíme ještě na Harrasově. Věděl jsem prd co to je, ale když jsme zastavili a vystoupili z auta viděl jsem veliké jezero. Zase jsem jásal a radostně poskakoval. Vodu tu já rád, ale počasí nebylo zrovna 2x nejlepší a na koupání. Tak jsem se jen lehce vodou prošel a nekoupal se.

Paničky chvíli poseděli, dali jsme si grilovanou klobásu a já byl nedočkavý kam půjdeme teď. Někam jsme šli mezi skalami, pak mezi domy a najednou před námi byli zase schody. Panička byla z těch schodů celá "šetěstím bez sebe" nelíbili se jí,ale nakonec jsme tedy šli. Byl to zase slušný výšlap a nahoře to mezi kořeny stromů pěkně klouzalo.

Za tu cestu to stálo. Byl tam pořádný výhled na celý Harrasov. Zase jsme udělali pár fotek a panička chtěla jít dál. Jenže když jsme se koukli kudy vede cesta tak paničky usoudily, že se chceme vrátit všichni živí a zdraví a rozhodly se, že se vrátíme. Takže zase schody dolu, pak jsme šli do auta a jeli pryč. Cestou jsme se zastavili ještě na Mělníku (podívat se na soutok Labe s Vltavou), stavili jsme se v Neratovicích na jídle a někdy k večeru jsme byli doma jako na koni.

Doma se nic neobyklého nedělo tak jsem si šel dát konečně šlofíka. Výlet byl super a panička slíbila, že zase v nejbližší době na Kokořínsko pojedeme. Už se těším teď. Prý mi to v tom lese sluší nejvíce :-)

Mějte se hezky a kdo jste tam nebyli určitě se tam také jeďte projít :-) Váš Zlobříček :-*